O strachu

Bojím se..

Odmaturovala jsem, ale nevzali mě na vysokou. Proto jsem se rozhodla přihlásit na roční pomaturitní studium angličtiny. Beru to jako přestupnou stanici na cestě k dalšímu studiu. Tentokrát jsem se rozhodla přihlásit na Dějiny umění a Dánská studia. Mám ráda umění a na střední škole mi docela šlo. Nebýt podané přihlášky na žurnalistiku, hlásím se už tento rok.  

Teď ke strachům a taky k bolesti. Strach mám často. Bojím se, co se stane, jestli se nedostanu na vysokou. Bojím se, jak to zvládnu, jestli se mi podaří na vysokou dostat. Bojím se pobírat důchod. Lépe řečeno, stydím se za to. Mám strach, že se sama neuživím.  

Vždy jsem si myslela, že najdu práci. Věděla jsem, že to nebude snadné. Po maturitě poprvé v životě čelím situaci, kdy nemám plán B. Vždycky jsem ho měla.  

Všechno se dalo vymyslet už od školky. Najít normální střední školu, která by mě aspoň bavila a byla pro mě dostupná, byl oříšek. Povedlo se – dokonce jsem odmaturovala.  

Po létě ale nastal čas čelit realitě. Zjistila jsem, že najít práci je téměř nemožné. Práci, která by mě bavila a naplňovala – práci s knihami nebo v časopisu. V knihkupectví to neustojím. Dlouhé postávání na jednom místě je vyčerpávající, což je případ 99 % všech zaměstnání.  

Pravda je, že firmy a společnosti mají jisté výhody, když se rozhodnou zaměstnat někoho s handicapem. Bohužel tyto výhody nepřebijí tu větší míru zodpovědnosti a diskomfortu, jemuž se firmy vystavují v případě, že se k takovému kroku rozhodnou.  

Takže pomalu „koušu“ fakt, že bez důchodu to prostě nepůjde. Moje ego to nedává. Ale ego mi sociální a zdravotní nezaplatí.  

Tyto strachy jsou ve mně každý den – i teď. Jsou nenápadně schované uvnitř mé hlavy. A když to nejmíň čekám, zaútočí.  

Můj největší strach je zároveň i největší bolest. Obava, že nebudu nikým milovaná. Jasně, mám rodiče. Jsou skvělí a jsem jim vděčná. Bohužel oni už mi nemůžou pomoct zalátat tu velkou díru. Jsem sobecká. Měla bych si víc vážit toho, co mám.  

Nejde to, ať dělám cokoli. Vždycky se ten pocit objeví. Nemůžu se ho zbavit. Je to jako žvýkačka, která se nalepí na podrážku. Zbytky žvýkačky se nedají vyčistit. Jsou tam pořád. Chtěla bych být milovaná. Abych nebyla na ty strachy a bolest sama.  

Aby mi někdo řekl: **„To bude dobrý, neboj.“**  

Poslední část věnuju bolesti. Připadám si jako schizofrenik. Moje biologické tělo je v rozkvětu, odpovídá mému věku.  

Moje nervové, svalové a kloubní tělo ale funguje asi jako kdyby patřilo sedmdesátileté paní, co si maže kolena Voltarenem. Nacházím se někde mezi. Jsem v šedé zóně.  

Jak z toho ven, nevím. To je konec. Napsala jsem to. Říká se, že když se strach vysloví nebo napíše, pomůže to přestat se bát. Na tom něco je, ne?