Ve druhé třídě jsem vyrazila do Lázní Bělohrad. Moc se mi nechtělo. Bála jsem se. Poprvé jsem měla jet sama – tedy přesněji, máma se mnou byla první dva týdny z celkových šesti.
Průměrná délka pobytu byla šest až osm týdnů. Zvací dopis přišel čtrnáct dní před nástupem. Jeho součástí byl i seznam doporučených věcí, které pacient musí mít s sebou – například 15 kusů spodního prádla, 2 plavky a podobně. Oblečení muselo být opatřeno značkou.
V den nástupu jsme dorazili v půl desáté. Dětská léčebna byla deset minut chůze od hlavního lázeňského komplexu. Šedá budova se zahradou a hned vedle ní rehabilitace spojená se školou, kam všechny školou povinné děti musely chodit.
Lázeňská škola před pobytem poslala do kmenové školy plán, který učitelé vyplnili, a podle něj pak probíhala výuka. Vedle rehabilitace stál malý domeček – tam chodili žáci druhého stupně. Mým cílem bylo také se tam jednou učit.
Přijímací proces začínal u sestřičky. Zkontrolovala údaje, zeptala se rodičů, zda jsem zdravá, a zapsala značku na mém oblečení. Také nabídla možnost praní v lázeňské prádelně.
Poté jsme šli k lékaři na vstupní vyšetření, kde mi sdělili datum odjezdu. Následovalo ubytování – dostala jsem ručník, klíče od botníku (já měla žlutou jedničku) a pak přišla na řadu moje nejméně oblíbená část – měření tlaku a teploty.
A pak už jen rozvrh a jelo se.
Denní režim:
- 6:00– budíček (vysílán rozhlasem, jeho příjemnost závisela na tom, kdo ho hlásil)
- 6:30 – snídaně spojená se čtením rozpisu procedur (děti se rozdělovaly do dvou skupin – první měla procedury od sedmi, druhá od půl osmé)
- 7:30 – procedury, cvičení, škola
- 10:00 – svačina
- 10:20 – škola, cvičení
- 12:00 – oběd
-12:30 – 13:35– cvičení, škola
- 13:45 – bazén (chodilo se ve třech skupinách – první byla pro mrňata a neplavce, druhá byla lepší, ale třetí byla nejlepší; já patřila do jedničky)
Setři Jana si sundala ponožky a vykasala kalhoty, protože se mnou šla do sprchy. Koupací židle mě studila do zadku. Ale bazén byl skvělý. Po návratu do léčebny byla svačina – obvykle Termix, houska a ovoce. Pak následovala učební doba. V jídelně jsme psali úkoly a ti nejmenší, včetně mě, museli také číst.
Po „učebce“ si mě vyzvedla máma. Chodily jsme na výstavy do altánku, na procházky nebo jsme v jejím apartmánu četly Harryho Pottera. V půl šesté jsem musela být zpátky na večeři.
Pak následovala ordinace, léky, příprava věcí na další den. Po druhé večeři jsme si vyčistili zuby a šli spát. Děti do páté třídy měly večerku v půl deváté, starší v devět a dorostenci až v půl desáté.
Když máma odjela…
Začala mi náročnější, ale lepší část lázeňského života. Stýskalo se mi, ale našla jsem si kamarády, začala chodit na vycházky a četla Bravo. Dny plynuly jeden jako druhý.
A pak přišel konec týdne – a s ním páteční diskotéka. Vyklidila se hala, kluci přitáhli repráky a světla. Holky se snažily obléknout něco, co připomínalo šaty – ty zkušenější si je přivezly s sebou. Trocha make-upu a šlo se. Tancování v partě, ploužáky s odstupem, který se časem zmenšoval.
Do Bělohradu jsem jezdila od osmi do čtrnácti let. Byla to nejlepší léta mého života. Svět ve světě, kde jsem si připadala úžasně obyčejná.
Zažila jsem tam to nejlepší: bojovky, kino, kvízy, pohádky a písničky na rozloučenou, rozlučkové večírky a spoustu dalších věcí.
Slova jako „vole"a „píča"se začala objevovat čím dál častěji (nevím, co jsem si myslela). Přečetla jsem celou ságu Stmívání (Fňuk, je to děsnej žvást).
„Anežko, netlač na pilu, všechno bude.“
Komentáře
Okomentovat