V létě 2014 jsem vyrazila do Klimkovic na terapii Thera Suit Method. V sanatoriích Klimkovice ji pojmenovali Klim-Therapy – neurorehabilitační intenzivní terapie.
Tuto metodu vyvinula fyzioterapeutka Izabela Koscielny, která ji vytvořila pro svou handicapovanou dceru. Jet na měsíc cvičit do Ostravy? Po tom jsem nijak zvlášť netoužila.
Máma ale vytasila těžký kalibr – ukázala mi články o Vojtovi, který díky terapii nejprve odložil vozík a později i berle. Vojta nosil tunely a nevypadal jako debil. Bylo rozhodnuto: Chci být jako Vojta.
Začátek v Klimkovicích
V červenci jsem vyrazila do Klimkovic. Cesta byla dlouhá a teploměr ukazoval 31 stupňů Celsia. Při příjímacím vyšetření mi naměřili teplotu a chtěli mě poslat domů. Strávila jsem dvacet minut ve sprše, abych ji snížila. Ráno mě poslechli a konstatovali, že mi nic není.
Od sedmi mě čekala první terapie. Shodou okolností jsem zdědila fyzioterapeutku Jolandu po Vojtovi. Dvě a půl hodiny cvičení utekly mrknutím oka. Zpocené tričko jsem měnila za plavky a hurá do bazénu. Po bazénu elektroléčba a potom rovnou na oběd.
Odpoledne se nic nedělo. V pět byla večeře. Vycházky byly povoleny jen v areálu, takže jediné místo, kam se dalo jít, byla kavárna v pavilonu pro dospělé. To bylo jedno – stejně jsem usínala ve stoje. Druhý den mě čekal další dvouhodinový blok.
Víkendy a setkání s rodinou Jolandy
Víkendy byly nejhorší. Byla jsem unavená a daleko od domova. Naštěstí mě Jolanda brala v neděli do kostela a pak na oběd k babičce. Byla jsem jí vděčná, i když mi dědeček P. nakláněl talíř s polévkou, abych snědla všechno. Bože! Postupem času jsem s Jolandininou rodinou začala trávit hodně času.
Druhý týden Jolanda zjistila, že jsem docela použitelná. Začala zvát mladé fyzioterapeuty na konzultace. Anežko, dnes se přijde podívat Emil. Nevadí. Upřímně jsem si ani neuvědomila, že by mi to mělo vadit. Občas cvičebna připomínala Václavák.
Ležíš na stole jen ve spodním prádle, zavđšená v popruzích, a pořád na tebe někdo civí a sahá. Svaly se neovladatelně třesou.
Překročené hranice
Jednou jsme s dědečkem P. byli sami v jídelně. Naklonil mi talíř a zeptal se: Nosíš podprsenku? Co na to říct? Najednou jsem ucítíla ruku na hrudníku.Příští rok Jolanda otevřela vlastní rehabilitaci a já začala cvičit u ní. Vojta se mnou skončil: Chci žít svůj život!
Následující dva roky jsem dojižděla k Jolandě. Každé ráno mě vozila do rehabilitace. Cvičila jsem od sedmi, po obědě druhá fáze. Večer jsem dostala vynadáno, že nosím pořád stejné legíny a jestli jsem se byla projít. Pak už jen modlitba, vyčurat a spát.
Jednou se mě Jolanda zeptala: Co chceš od života? Neuměla jsem odpověčt. Nedostala jsem se na žurnalistiku, byla jsem zklamaná.
Chci se začlenit do společnosti a být mámou.
Jolanda se na mě podívala:„ Nechceš toho moc? Měla by ses připravit na to, že budeš sama. Aby ses ve třiceti necítila zklamaná." Vyprávěla mi o službě na Slovensku, kde si lidé mohou„nanečisto" vyzkoušet péči o novorozence: „Přece nechceš, aby tvé dítě zůstalo na krku rodičům nebo děcáku."
Nevěřila jsem svým uším. Zrovna jsme protahovaly iliopsoas. Ležela jsem na stole, přemýšlela, kdy mi praskne kyčel, a polykala slzy.
Nikdo nemá právo překračovat hranice – duševní ani fyzické. Pokud nechcete, aby na vás někdo civěl nebo sahal, můžete odmítnout. Je to vaše tělo. Váš život.
Komentáře
Okomentovat