3P

Dnes bych se ráda podělila o jedno pravidlo. Pravidlo jsem pracovně nazvala 3P Ptej se, poslouchej,

 pomáhej.

 Prosím Vás když se rozhodnete pomoci někomu postiženému (handicapovanému). Třeba mě budu moc ráda. Jen prosím zkuste si vzpomenout na pravidlo 3P. Vím, že to bývá těžké je to pro Vás nová často hodně stresová situace. Přesto prosím zkuste to.

 Nezřídka se mi stalo, že jsem upadla na ulici. Většinou se zvládnu zvednout sama. Ale potřebuju na to trochu času. Někdy mi překáží batoh musím ho sundat. Jindy zase změnit směr, protože se mi špatně vstává z kopce. Jednoduše potřebuju vymyslet strategii. Přirovnala bych to ke Fortnite.  

Občas se stane, že ke mě přiběhne člověk, který mi chce pomoci. A  začne mě rychle zvedat ze země.  Jenže mě zvednou a hned mě pustí. Jenže já jsem pomalá a nemám rovnováhu nestihnu se srovnat a spadnu zase na zem. 

Nebo je lidí, kteří mi chtějí pomoct víc ( DÍKY ZA TO). Ale nevědí jak na to jeden chce tahat za za ruku druhý za levou ruku třetí za nohu a čtvrtý za tu druhou.  V tu chvíli si připadám jako dědeček  ze Saturnina a mám chuť začít křičet:  „Táhněte k čertu."

Na konec moje nejoblíbenější.  Jsem na zemi přijde chlap a povídá: " Já Vám pomůžu." Říkám fajn podáte mi prosím ty hůlky? Chlap opáčí:  "Já Vás zvednu." Namítám něco o tom, že jsem těžká.  On povídá: „ Ale prosim vas, já chodim do posilovny."

 Pomyslím si :  „Vole, ale já jsem fakt těžká." A začínám neblahé tušení jak to skončí. (Můžete si tipnout, kdo uhodne kdo dostane zlatého bludišťáka.)  

Chlap mě zvedá a pak mu dojde, že jsem opravdu těžká a pustí mě zase na zem. Bolí mě zadek a začínáme od začátku. Věc, která se mi často děje. Lidé z obavy z toho, že se mi něco stalo chtějí volat. sanitku. Někdy mi to dá hodně práce vysvětlit, že sanitku volat nepotřebuju.

  Třeba když spěchám na autobus.  Většinou to nic není i když pád vypadá strašně. Prosím záchranku volat jenom když plácám nesmysly mám rozbitou hlavu nebo mi z ní něco trčí.

 Pak je tu ještě jeden případ. Občas spadnu a hodně to bolí. Nemám to ráda ale patří to k věci. Je to bolest, která mě celou prostoupí. Já dýchám čekám až odezní. Bolest stoupá až je  skoro k nesnesitelná a pak odezní. Jak to poznáte?  Ozve se rána, já nemluvím myslím, že zatínám zuby nejsem si tím jistá. Doma většinou po chvilce křičím: „k*rva" p*ča."  Venku to moc nedělám. 

Většinou se z obýváku ozve. Žiješ? A za chvíli pokračujeme v krasojízdě. Co dělat venku?  Prosím buďte se mnou. Mluvte na mě, zpívejte, chytněte mě za ruku, cokoliv! Ono to přejde Slibuju.

Na závěr chci poděkovat. za to, že se ptáte posloucháte a pomáháte. Jste dobří!