Přeskočit na hlavní obsah

Co ti je?


A co se Ti jako stalo? Promiň, že se ptám, ale zajímá mě to. Jedna z nejčastějších otázek. Které slýchám při seznamování.

 Ne nevadí mi když se lidé ptají. Patří to k věci. Taky bych se ptala. Mám dětskou mozkovou obrnu zkráceně DMO. Jedná se o neurologickou poruchu. Při které dochází k poškození motorických center v mozku. 

K poškození může dojít v prenatálním stádiu vývoje plodu, při porodu nebo v prvních měsících života dítěte. Důsledkem poškození bývá porucha hybnosti. Porucha není dědičná.

 Já jsem zástupce první skupiny. U mě došlo k poškození mozku během těhotenství. Příčina není jasná. Když  odpovím často přichází i druhá otázka: " Budeš někdy chodit?"

Nevím.

 Wikipedia říká: " Při chůzi se střídá jedna noha s druhou tím dochází k pohybu." Podle této definice chodím. Otázka zní: Jak chodím? Jestli musím používat kompenzační pomůcky.
Jak je rychlá. Jak při chůzi vypadám. Když jsem byla malá často jsem se sama sebe ptala. Kdy budu chodit. Myslela jsem, že po operaci budu chodit.

 Normálně moje představa byla taková : Sundají mi sádry chvilku se budu obtěžovat s chodítkem, pak budu dropčit pomocí čtyřbodových berlí, následovat budou francouzské berle a to je jen kousek od toho abych se stala Boltem v sukni. 
Jenže jak jsem se postupně dozvěděla nohy nejsou při chůzi nejdůležitější. Nejdůležitější je střed těla, boky a zadek. Jeden můj bok míří ke hvězdám a druhý se zapomněl v metru. Gluteus je oploštělý.

To je to kouzlo co my dokážeme. Vždycky jsem si říkala než půjdu do první třídy budu  chodit. (Tak určitě.) Než půjdu do třetí. (Nee) Než půjdu šesté. ( Taky ne) V devátý třídě už určitě budu chodit. (Meh). Tak jsem si položila otázku jestli vůbec budu chodit normálně. Položila jsem ji i rodičům.  Máma mi řekla, že mi nedokáže odpovědět. Táta  mi řekl: " Vždyť chodíš já odpověděla, že myslím normálně bez berlí. " Nevím možná nikdy.
 V létě  než jsem šla na střední školu jsem odjela na intenzivní rehabilitační terapii do Ostravy. Tam jsem začala učit chodit s trekovými holemi. Trénovala jsem a do prváku jsem nastoupila s trekovkama. Nedělají  takový hluk když upadnou.

Moje otázky se časem změnily. Najdu práci, která mě uživý . Osamostatním se někdy?  Budu nezávislá. Přestanu si někdy okopávat špičky bot? Přestanu někdy při chůzi vypadat jako zombie?




Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Lázeňská povalečka, Miss 2008

Poprvé sama Ve druhé třídě jsem vyrazila do Lázní Bělohrad. Moc se mi nechtělo. Bála jsem se. Poprvé jsem měla jet sama – tedy přesněji, máma se mnou byla první dva týdny z celkových šesti.   Průměrná délka pobytu byla šest až osm týdnů. Zvací dopis přišel čtrnáct dní před nástupem. Jeho součástí byl i seznam doporučených věcí, které pacient musí mít s sebou – například 15 kusů spodního prádla, 2 plavky a podobně. Oblečení muselo být opatřeno značkou.   V den nástupu jsme dorazili v půl desáté. Dětská léčebna byla deset minut chůze od hlavního lázeňského komplexu. Šedá budova se zahradou a hned vedle ní rehabilitace spojená se školou, kam všechny školou povinné děti musely chodit.   Lázeňská škola před pobytem poslala do kmenové školy plán, který učitelé vyplnili, a podle něj pak probíhala výuka. Vedle rehabilitace stál malý domeček – tam chodili žáci druhého stupně. Mým cílem bylo také se tam jednou učit.   Přijímací proces začínal u sestřičky. Z...

O strachu

Bojím se.. Odmaturovala jsem, ale nevzali mě na vysokou. Proto jsem se rozhodla přihlásit na roční pomaturitní studium angličtiny. Beru to jako přestupnou stanici na cestě k dalšímu studiu. Tentokrát jsem se rozhodla přihlásit na Dějiny umění a Dánská studia. Mám ráda umění a na střední škole mi docela šlo. Nebýt podané přihlášky na žurnalistiku, hlásím se už tento rok.   Teď ke strachům a taky k bolesti. Strach mám často. Bojím se, co se stane, jestli se nedostanu na vysokou. Bojím se, jak to zvládnu, jestli se mi podaří na vysokou dostat. Bojím se pobírat důchod. Lépe řečeno, stydím se za to. Mám strach, že se sama neuživím.   Vždy jsem si myslela, že najdu práci. Věděla jsem, že to nebude snadné. Po maturitě poprvé v životě čelím situaci, kdy nemám plán B. Vždycky jsem ho měla.   Všechno se dalo vymyslet už od školky. Najít normální střední školu, která by mě aspoň bavila a byla pro mě dostupná, byl oříšek. Povedlo se – dokonce jsem odmaturovala. ...

Lázeňská povalečka, Být jako Vojta

V létě 2014 jsem vyrazila do Klimkovic na terapii Thera Suit Method. V sanatoriích Klimkovice ji pojmenovali Klim-Therapy – neurorehabilitační intenzivní terapie. Tuto metodu vyvinula fyzioterapeutka Izabela Koscielny, která ji vytvořila pro svou handicapovanou dceru. Jet na měsíc cvičit do Ostravy? Po tom jsem nijak zvlášť netoužila. Máma ale vytasila těžký kalibr – ukázala mi články o Vojtovi, který díky terapii nejprve odložil vozík a později i berle. Vojta nosil tunely a nevypadal jako debil. Bylo rozhodnuto: Chci být jako Vojta. Začátek v Klimkovicích V červenci jsem vyrazila do Klimkovic. Cesta byla dlouhá a teploměr ukazoval 31 stupňů Celsia. Při příjímacím vyšetření mi naměřili teplotu a chtěli mě poslat domů. Strávila jsem dvacet minut ve sprše, abych ji snížila. Ráno mě poslechli a konstatovali, že mi nic není. Od sedmi mě čekala první terapie. Shodou okolností jsem zdědila fyzioterapeutku Jolandu po Vojtovi. Dvě a půl hodiny cvičení utekly mrknutím oka. Zpocené tričko jsem m...