...Způsob tohoto léta mi přijde poněkud nešťastný... Nebo ne? Bylo mi 5. let. Ráda jsem si hrála s legem. Máma často volala z naší antracitově modré pevné linky do Fakultní nemocnice Motol
Nevěnovala jsem tomu příliš pozornost. Jednoho dne jsem zaslechla zajímavou pasáž. Anežčin nástup do nemocnice na operační vyšetření. Asi se mi to týká. Postupem času se telefonáty opakovaly častěji, protože se domlouval definitivní termín nástup.
Mamka jednou večer přišla a vysvětlovat: "Půjdeš na operaci. Já tam budu s tebou. Paní doktorka Schlejbalová. Ti trochu nařízne achilovky. Abys pořád nemusela chodit po špičkách." To byla lákavá nabídka, ale trochu jsem se bála.
Měla jsem hodně doplňujících dotazů. Bude mě to bolet? Umřu? Budu mít jizvy? Budu po tom chodit? Budu moct nosit normální boty? Jo tak jo. Musím zmínit fakt, že velkou roli v mém smiřování se situací hrála panenka Janička. Které upadla noha. Zakázala jsem ji vyhodit. Nohu jsme ji zafixovali obinadlem a hotovo. Když to zvládne ona zvládnu to i já.
Za pár týdnů nadešel týden D. Odjeli jsme do fakultní nemocnice Motol Maminka učinila rozruch už u přijímacího vyšetření, když odmítla podepsat povolení k tomu aby se na mě mohli chodit dívat studenti medicíny. Což ostatní rodiče podepisovali téměř automaticky. Přijímal mě mladý dost mladý dost nesympatický lékař. Předkládal rodičům různé dokumenty v rychlém sledu za sebou se slovy: " Tady to podepište" Mamka nasadila obličej " kožená držka" a začala mluvit spisovně: " Ráda bych si to pečlivě přečetla" A potom mu ruče oznámila, že to nepodepíše. Myslím, že ho to trochu překvapilo.
K tomu bych podotkla, že jsem se bohužel občas setkala s takovými typy lidí jako byl ten doktor.
Cítí, že díky své profesi mají nad rodiči, kteří jsou často vystrašení a nejistí jakousi moc nebo co. Proto se občas nechovají moc empaticky. Ale už se to hodně zlepšilo musím říct.
Poté co jsem absolvovala vyšetření jsem se šla podívat na svůj pokoj. Tam jsem se seznámila se svými spolubydlícími Gábinou a Vendelínem. Byli moc fajn. Vendelín byl týpek. V nemocnici byl protože mu jeho opilý strejda přejel nohy traktorem.
Gábina měla něco s rukou. Moc jsem si to s nimi užila. Bylo jim oběma deset. Gábina měla tamagoči. Půjčovala mi ho. Vendelín vysíral sestřičky nebo ostatní pacienty.
V noci byl náš čas. Hráli jsme hry. Máma totiž chodila večer spát na ubytovnu. Jednou jsme dělali bordel. Přišel na nás doktor, který měl noční. Děsně Vendelína s Gábinou seřval co tam dělaj. Aby si laskavě uvědomili, že jsou dvě. Aspoň, že andílek spí. Andílek ještě před minutou hulákal. Teď zuřivě svíral oční víčka a snažil se nesmát.
Dva dny byli prima a třetí se šlo na věc. Nejvíc mi před operací vadilo, že jsem se nemohla napít. Vetší žízeň jsem v životě neměla. Ráno přišla sestřička, která nám oznámila, že mě mamka v deset může svlékat z pyžámka. Další sestřička mi přišla označit místa řezu. Udělala mi tetování. Nejvíc cool tetování byli zajíčci na tříslech . Poslední přišla s "oblbovacím" lékem. Chutnal jako žvejlka.
Cestu na sál si pamatuju matně. Byla jsem při smyslech zhruba jako Macháček v Samotářích. Pořád jsem opakovala naši adresu. Pan doktor se ptal jak jmenuju. Odpověděla jsem. Potom jsem počítala od deseti dolů. U čtyřky už jsem spala. Zdálo se mi, že spím doma.
PS: Milí, kdyby Vaše děti někdy musely na operaci. Doufám, že nikdy nebudou muset. Ať jsou operovány co nejdříve. Děti se hojí lépe. Doporučuju!
Komentáře
Okomentovat