Integrace a inkluze lidí se speciálními potřebami jsou termíny, které se veřejném prostoru skloňují často. Toto téma je velmi výbušné a rozmíchává a mezi zastánci a odpůrci inkluze a integrace silné emoce.
Nejdříve bych ráda vysvětlila rozdíly mezi termíny integrace a inkluze i když v zásadě jsou si podobné drobné rozdíly tady najdeme. Web NPI je popisuje integraci takto: „Nadále existují vedle sebe rozdílné podskupiny, ale děti s postižením mohou s určitou podporou navštěvovat běžné školy.“ Podle NPI je inkluze je vylepšená verze integrace.
Popisují ji takto: „Děti s podpůrnými opatřeními se, pokud je to možné vzdělávají v běžné třídě společně se všemi dětmi.“
Rozumím zastáncům inkluze a integrace a inkluze. Sama jsem díky integraci, pochopení a pomoci lidí kolem mě vyždímala ze života to nejlepší. Na druhou stranu chápu argumenty odpůrců inkluze. Kteří se obávají, že přítomnost více počtu dětí se specifickými potřebami v základních školách. By mohla negativně ovlivnit vzdělávání „normálních“ dětí. Nesouhlasné názory se ozývají i z řad učitelů.
Kteří se obávají, že nebudou schopni klasickou výuku adekvátně přizpůsobit potřebám dítěte. Bez toho, aby se to dítě cítilo špatně protože nestíhá ostatní nebo se nemůže zapojit do pohybových aktivit tak jak by si představovalo. Protože znemožnění zapojit se do třídního života sebou nese odsunutí dítěte na okraj kolektivu. Ač by tomu učitelé rádi zamezili mnozí neví jak. Ne každý učitel se ve své pedagogické praxi s handicapovaným dítětem setkal. Každý učitel není speciální pedagog. Zároveň z vlastní zkušenosti musím říct, že speciální pedagog se automaticky nerovná skvělý učitel.
Nebo na to jednoduše nemají čas. Příprava na výuku je časově dost náročná a často jim nezbývá elán na to přizpůsobit hodinu potřebám konkrétního dítěte. S tímto problémem se úzce pojí nedostatek osobních asistentů. Největším problémem asistence je to, jak nuzně je tato profese hodnocená, přestože je tato profese velmi náročná. Škole často přidělené finanční prostředky pokryjí třeba jen dvě hodiny: práce asistenta Přičemž dítě na prvním stupni potřebuje asistenta 4 až 5 hodin denně. Na stupni druhém dokonce 6 až 8 hodin. Proto ředitelé dotují platy asistentů různými způsoby. V některých případech platí asistenci rodiče.
Na řádcích výše píšu o tom, co společnost dělá pro to, aby se handicapovaní lidé cítili přijímáni a respektováni. Já jsem tuto otázku rozhodla otočit. Dělají handicapovaní lidé dost aby byli respektováni společností. Já si myslím, že ne. Znám mnoho lidí, kteří se i přes svůj handicap žijí zajímavý plnohodnotný život. Většinou jsou to paradoxně lidé s těžší formou handicapu, kteří k tomu, aby mohli pracovat musí využívat asistenci. Pak jsou tu Ti druzí, kteří svůj život tráví většinou sledováním televize a trávením volného času na internetu a stavěním vzdušných zámků. Co by všeho mohli kdyby... Myslím si, že o to, aby nás společnost přijala se musíme přičinit a nabídnou něco navíc. Postižení není superchopnost. Neopravňuje nás k tomu si myslet, že máme na něco nárok jenom protože jsme postižení. Proto bych byla vděčná, kdybychom se chtěli stát někým kdo je znám proto, že něco umí. Přináší nové nápady a vize. Jak toho dosáhnout. Vybírej si vždycky tu složitější cestu. Buď sám sebou (Na tomto bodě musí sama autorka sama ještě zapracovat.) Snaž se a pracuj na sobě. Pomáhej ostatním nejvíc pomůžeš sobě. Neber se tak vážně. Na rande nevyprávěj o tom, jak náročná je pro tebe manipulace s košíkem. Je úplně jedno, že tobě to připadá vtipné. Nikoho to nezajímá. Když ti bude těžko a ty dny přijdou. Zvedni zadek jdi si umýt vlasy Čistá hlava čistá mysl. To je rada ode mě pro mě. .
Použité zdroje: http://www.inkluzevpraxi.cz/apivb/co-je-inkluze
https://www.eduzin.cz/skolstvi/specialni-vzdelavaci-potreby/vlastne-ta-inkluze-tady-se-dozvite-zakladni-fakta-kostce/
autorka článku: Jitka Polanská, 15. ledna 2018
Komentáře
Okomentovat