Lázeňská povalečka

 

Lázně jsou pro mnoho lidí synonymem odpočinku a relaxace. Není to pravidlo. Když dostaneš poukaz, prostě jedeš.

Poprvé jsem se do Jánských Lázní podívala s mámou, když mi byly dva roky. Pro nás obě to byla první lázeňská zkušenost. Dětská léčebna Vesna byl velký, bezútěšný barák a na procedury se jezdilo nákladním výtahem do suterénu.

Načasování procedur bylo mistrovské dílo. Často jsem měla naplánovanou masáž a hned po ní bazén. Nejvíc jsem si "oblíbila" situace, kdy v pět ráno klepala uklízečka na dveře, že se uvolnila vířivka a máme jít.

Nejčastěji jsme s mámou běhaly po chodbách. Tedy, ona běhala, já seděla v golfkách s rohlíkem v ruce, protože se procedury kryly s obědem. Pamatuji si jen střípky, byla jsem přece jen batole. Ale nikdy nezapomenu na těžkký pocit, který jsem mívala, když jsem pozorovala děti, co tam byly bez rodičů.

Jeden moment mi utkvěl obzvlášť. Odpoledne jsme vždycky vyrážely na vyjížďku, protože skončily procedury. Moje tříkolka byla hlučná, a když jsme projížděly potemnělou chodbou během poledního klidu, zvuk kol se rozléhal celým patrem. Sestry „gestapačky" seděly na židlích u pokojů, aby nikdo nevstrčil nos ven. Běda, když někdo začal plakat, protože se mu stýskalo. Okamžitě přiběhla sestra s nekompromisním: „Proč řveš?" Bylo mi smutno a cítila jsem se jako největší rebel.

Získat povolení pro matky, aby mohly být o víkendu venku déle (rozuměj do desíti), se rovnalo výpravě do Zapovězeného lesa. Jediný, kdo mohl propustku podepsat, byl primář dětského oddělení, který se ve Vesně objevoval ve čtvrtek a v červnu. Všichni se ho báli, protože byl arogantní slizoun. Maminky raději zůstávaly na pavilonu, jen aby s ním nemusely mluvit.

Jednou se ale moje máma rozhodla že se nebude bát. Když se na ni primář obořil: „Co chcete?", odpověděla klidně: „Abyste mě oslovoval Magistro."

Po dvou týdnech, v polovině pobytu, přijel táta vystřídat mámu, aby si uchovala zbytky duševního zdraví. Byl živoucím úkazem, jediný otec v pavilonu.

Personál se ho neustále ptal: „Vy jste tu s ní?" Táta však dával okázale najevo, že mu jejich otázka nestojí  za odpověď.

Nezúčastnil se debat v kuchyňce, neprosil o výjimky. Většinu času si četl časopis Velo nebo si povídal se mnou.

Byla to zkušenost, která nás zocelila. Ale Jánské Lázně? Ty už nikdy víc!